Víkend na koních

3. – 4. květen 2008

Před dvěma měsíci jsem cestou do Prahy potkala mojí kamarádku Janičku. Bydlely jsme spolu na intru a neviděly jsme se snad dva roky. Janička mi vyprávěla, jak loni strávili s partou víkend na koních. „Nechceš jet letos taky?“ ptá se mě. Váhám, protože představa víkendu stráveného s lidmi které neznám a jen tři týdny před státnicemi mě trošku děsí. Pak si ale uvědomím, že Janička se vždycky obklopuje jen skvělými lidmi a tak kývnu.

. . .

Zvoní mi budík. Je sobota, sedm hodin ráno. Vypotácím se z postele a ke svému zděšení zjišťuji, že ani celonoční pocení nezabralo a pořád ještě nejsem fit. Jet či nejet? Toť otázka. Na tenhle víkend jsem se těšila už strašně dlouho. Je rozhodnuto. Nemoc se odkládá až na pondělí.

Jakmile vyjdu na ulici, přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Všude kolem mě je mlha, že by se dala krájet a do toho poprchá. A v tomhle marastu mám jezdit na koních? Moje váhání přeruší vrčení motoru. Autobus! Instinktivně se rozběhnu a sama se divím, odkud na to beru síly. Naštěstí v sobotu ráno mhd využívá jen hrstka lidí. I přesto se se svojí krosnou měním v nebezpečnou zbraň a úspěšně porážím každého, kdo mi přijde do cesty. Za patnáct minut se už řítím vlakem do Ražic a plánuji vyplenit tamní lékárnu.

V Ražicích jsem elegantně vypadla z vlaku. Snad se nikdo nedíval. Na nástupišti stojí jen jeden mladý pár, na zádech krosny, v ruce spacáky. Jenže moje mozkové závity po ránu ještě plně nefungují a tak mě ani nenapadne, že by to mohli být moji budoucí spoluvýletníci. Vydávám se hledat lékárnu. Když však vyjdu z nádraží, čeká mě pohled na městečko o patnácti domcích. Tady snad nemají ani koloniál! Nedá se nic dělat. Vracím se do nádražní čekárny kde sedí mezi batohy mladý pár z nástupiště. Za chvíli už si s Pájou a Jirkou povídám. A opravdu máme společnou cestu.

Brzy se k nám přidává Janička a asi za půl hodiny se z vlaku vysypou další čtyři osůbky – Evča, Katka, Pavel a Maťo. Ještě nám chybí tři a jsme kompletní. Lucka alias Bambi se ztratila kdesi cestou, takže na nás bude čekat rovnou ve Štěticích. Za chvíli se ze zatáčky vyřítí velké modré auto (jediné poznávací znaky, které jsem schopná uvést) s Šárkou a Pepou na palubě. Můžeme se rozjet do Štětic.

. . .

Ve Štěticích na nás už čeká statek, koníčci a taky Bambi. Markéta nám nabízí kávu. To je servis. Prosíme tedy šest instantních a tři turky. Při čekání na kávu se pomalu prolamují ledy. Avšak když se na stole objeví káva – šest turků a tři instantní, jakoby mezi námi proplul ledoborec. „Zkušení“ jezdci se snaží vyděsit nás nezkušené. Hlavně Šárka podává své zážitky z loňského roku obzvlášť barvitě. Myslím že nejen já jsem měla tendenci začít si postupně masírovat všechny svaly od pasu dolů.

Instruktorka Šárka nám ukázala na mapce plán naší trasy a pak už nás nahnala ke koním. Postupně nám přiřazovali koníčky. Dělala jsem si legraci, že to vybírají podle charakterů, tedy stylem vrána k vráně. To jsem ještě nevěděla, jak blízko jsem pravdě. Na mě padla Pulma. Krásně zbarvená kobylka, na koňské poměry kočka. Doufala jsem v klidné, mírné stvoření, které mě lakonicky donese až do cílové stanice. Co si budeme povídat, na začátku to tak vypadalo. Netušila jsem, že během víkendu můj vztah s Pulmou projde stejnými fázemi jako pětileté manželství – od počáteční „zamilovanosti“ a nadšení přes hádky a neshody až k naprosté rezignaci.

. . .

Když jsme byli všichni pevně ukotvení v sedlech, mohlo se vyrazit. Nejdříve se jelo po polních cestách. Toho jsme jaksepatří využívali k příležitostné-mu poklábosení. Ale zásadní bylo naučit se koníčky „ovládat“. Chvílemi se řídit koně zdálo snadnější než řídit auto (alespoň pro nás sváteční řidiče). Do té chvíle, než jsme se přesvědčili, že i naši drazí koníčci mají svou hlavu. S Pulmou jsem na začátku neměla žádný problém. Jen jsem konstatovala, že je stejně jako já strašně zvědavá. Raději než hledět na cestu pokukovala kde se co šustne, aby jí náhodou něco neuteklo.

Projeli jsme Skočicemi a vydali jsme se do lesů nad vesničkou. Ovšem místo po lesní cestě to Honza, Janek na bílém koni, švihnul přímo mezi stromy do strmého kopce. Musel na nás být úžasný pohled, když jsme se lehce vyděšení prodírali za ním. Koně se proplétali mezi stromy celkem obstojně. Jen občas zapomněli, že jezdcům čouhají ze sedla i nohy. Takže jsme měli co dělat, abychom neškrtli nožkou o stromy, které se nebezpečně rychle přibližovaly. To ovšem byla příjemnější část cesty. Ale jen do té doby, než se kdosi vepředu rozhodl vyjet na kopec co nejdříve. Koně se dali do cvalu (bez varování) a my jsme se s děsem v očích snažili udržet v sedlech. Někdo si dopřál i pár skoků klusem. Kdyby většinu z nás neskalpovala ta samá větev, dalo by se to popsat jako celkem veselá jízda.

Když jsme se všichni vysoukali až na vrchol kopce, čekal nás krkolomný úsek po hřebeni dolů. A že je skutečně krkolomný může potvrdit Evička, která v sobě objevila gymnastické sklony. Já jsem pro jistotu zaujala strategickou pozici za Maťem a koukala jsem se držet jak to šlo.

Pod kopcem nás čekala čůrací a svačinková zastávka. Pomalu jsme se sunuli ze sedel na pevnou zem a jali jsme se sdělovat si právě nabité dojmy. Skóre bylo asi následující: minimálně jedna bolavá část těla u každého z nás, několik puchýřů a stále ještě celkem optimistická nálada. Nejhorší část cesty byla údajně za námi.

. . .

Posilnění a odlehčení jsme s novým elánem nasedli zpátky do sedel. Koníčkům se pravda z vyhřátého paloučku moc nechtělo, ale nakonec jsme je přece jen nasměrovali čumákem vpřed a jelo se. Les postupně přecházel v třešňové sady. Cesta byla zasypaná růžovými květy, před námi se leskly rybníky a za námi se tyčil les. Prostě romantika. Idyla skončila ve chvíli, kdy moje kobylka zmerčila obzvláště chutný trs trávy a rozhodla se dát si další sváču. Marně jsem tahala za opratě a zapírala se v sedle. Nakonec se mi podařilo ji od trávy odtrhnout a nasměrovat mojí drahou kobylku opět na cestu. Bohužel, ukázalo se, že čerstvá tráva působí na Pulmičku vysoce návykově. Za necelé dvě minuty už zase šmejdila hlavou těsně nad zemí a vypadalo to, že se mnou hraje přetahovanou.

Projížděli jsme po hrázi mezi rybníky a kochali jsme se krajinou. Tedy, já jsem spíš hlídala Pulmu, aby se nevrhla na tu skvělou trávu rostoucí těsně nad hladinou rybníka. Během cesty se ukázalo, že ani naši průvodci nezvládají orientaci podle mapy na jedničku. A tak jsme se několikrát zastavili, popojeli jsme a opět jsme se vrátili. Zajímavá část cesty nás čekala na louce, kde přerostlé keře spadaly až na polní cestu, po které jsme si to štrádovali. Ve většině případů se koně jednoduše rozhodli neuhnout a prošli přímo skrz (místy trnité) keře. Ale moje Pulma, jelikož je to dámička, se keřům úzkostlivě vyhýbala. Mám ale pocit, si ze mě utahovala, protože během několika minut zase úspěšně luxovala každé stéblo trávy, které jí přišlo pod nozdry.

. . .

Vysněnou zastávkou na naší cestě byla biofarma v Bílci. Těšili jsme se na ochutnávku sýrů a vína. Farma U Špatných nás opravdu nezklamala. Ochutnávka nebyla vůbec špatná. Nebyla totiž žádná. Koupili jsme si tedy aspoň pár kozích sýrů, abychom „nesušili hubu“ úplně a nahrnuli jsme se do útrob farmy na „exkurzi“. Marně se snažím přijít na jméno pro místo, kde se chovají kozy. Kde jsou krávy, tam je kravín. Ale kozín se mi jaksi nezdá… Uvnitř jsme se pomazlili s malými kůzlátky a vrátili jsme se k ohradám, abychom naše koníčky moc dlouho nezanedbávali. Bohužel, rozdíl mezi klasickou farmou a biofarmou nám tato návštěva příliš neobjasnila.

U ohrady si dopřával siestu koňař Honza a kolem něj se válelo několik plechovek piva. Prázdných. Někteří na něj pokukovali s úsměvem, někteří pohoršeně a někdo možná i trochu záviděl. Po krátkém odpočinku nás čekala poslední část cesty. Během ní bylo jasné, že koně nás už mají plné zuby… A my jich taky.

. . .

Dorazili jsme do naší noclehárny. Chvíli jsem váhala, jestli je ten starý statek ve stadiu rozkladu nebo rekonstrukce. Koníčky jsme vypustili na louku, ať si od nás konečně odpočinou. My jsme se sesedli v kuchyni, ale zanedlouho se už vyráželo do blízké hospůdky. Pavla a Jirku vyloženě popoháněla vidina piva, i když to byl příšerný Nektar. Pro mě bylo ale slovo „blízko“ dost relativní. Zdolali jsme kopec a usadili jsme se na terase před hospůdkou. Někteří z nás nemohli únavou ani mluvit. Dokonce i Šárka omezila svůj repertoár jen na dvacet slov za minutu. Pája si zase cestou na toaletu spletla jejího Jirku s jakýmsi starým pánem… Všechny nás zarazila postava stařečka, který se šoural o hůlce do hospody a přitom cinkal čtyřmi taškami plnými prázdných lahví. Za nedlouho se šoural zpět se dvěma plnými taškami – a bez hůlky.

Začala se dělat zima a tak se šlo. Ještě jsem přemluvila Maťa na jeden grog – osvědčený životabudič – a vydali jsme se zpět přes kopec na statek. Tam už se připravoval táboráček. Našim průvodcům energie tedy opravdu nechyběla. Sesedli jsme se kolem ohně, začaly kolovat nejrůznější lahodné (i méně lahodné) moky a nad ohněm už se nám hřála večeře. Diskuse se točila pořád kolem koní, až to některé z nás zmohlo a šli se zavrtat do spacáků. Chyba, chyba. Oheň praskal, hvězdičky svítily... Maťo začal hrát na kytaru a vykouzlil tak skvělou táborákovou náladu. Vedle jeho zpěvu se sem tam neslo i moje vytí, za což se Vám všem zpětně upřímně omlouvám.

. . .

U ohně nás už sedělo jen pár, když nás instruktoři Honza s Kristýnou přemluvili na procházku ke koním. Byla půlnoc, tma jako v pytli, ale přesto jsme se hrdinně hrabali do srázu na pastvinu. Můj vstup na louku byl určitě přinejmenším úsměvný. Zdatně jsem se protahovala pod ohradou, když v tom mě překvapilo jedno ráhno kousek nad zemí. Spadla jsem na kolena a hlavou jsem se zaryla do trávy. Jaké štěstí, že jsem se netrefila do žádného dárečku od našich drahých koní.

Z koní jsem jako první uviděla velkou bílou kobylku. A taky jako jedinou. Jinak kousek opodál postávalo několik koňských stínů, ale tak daleko jsem si netroufala. Co kdyby se koníčci chtěli pomstít za to neustále tahání za uzdu? Raději jsme se zdekovali směrem na statek.

Do ložnice jsem dorazila s Bambi jako poslední. A ejhle. Naše věci byly všude, jen ne tam, kde jsme je nechaly. S Lucčinou pomocí jsem hledala ve tmě svojí krosnu. Našla jsem ji hned. Ale Bambi nepřestávala hledat a mluvila o batohu se žlutými proužky. Usoudila jsem, že také nemůže najít své věci a tak jsme se jaly strategicky prohledávat celou místnost. Přitom se mi podařilo ulomit nohu jedné, naštěstí prázdné, postele a hned v zápětí druhou. Byla to rána jako z děla a tak jsme s Bambi z pokoje pro jistotu zmizely. Po chvíli jsme zjistily, že mezi námi vznikl jakýsi komunikační šum. Vyplynulo totiž, že zatímco já jsem se snažila objevit její tašku, Bambi ještě pořád hledala mojí již nalezenou krosnu.

. . .

Říká se, že noci na statku bývají romantické, ale platí to asi pro horké léto. Nebyla jsem jediná, kdo se během noci vzbudil zimou. Přemýšlela jsem, jak se zahřát. Věci jsem měla blízko, ale vytáhnout ruce ze spacáku nepřicházelo v úvahu. Ani přitulit se k Evičce se mi nezdálo zrovna vhodné. A na druhé straně spal Maťo… Takže bez komentáře. Zvolila jsem tedy taktiku dýchání do spacáku a doufala jsem, že se mi podaří znovu usnout.

V sedm hodin ráno mě probudilo sluníčko. Spát už prostě nešlo. Střídavě jsem koukala do stropu a zkoumala spící kamarády. Chvílemi se ozvalo Pepčovo podivné zachrápání, po kterém následovalo písknutí a Šárčino zamlaskání – nevím, jestli bylo určeno Pepčovi, nebo jestli se jí jen zdálo o nějaké dobrotě.

V osm hodin někomu zazvonil budík a všichni se pomalu začínali probouzet k životu. Janička se snažila zaujmout co nejméně bolestivou polohu. Šárka zkonstatovala, že má hlad a Katka započala den ranní modlitbou v arabském stylu, i když neodhadla přesně světové strany. Přes noc jsme se všichni, až na jednu výjimku, krásně vybarvili. Hlavně Pája vypadala jako by se permanentně červenala. Také se ukázalo, že někteří jedinci, jmenovitě Pavel, byli v noci tak unavení, že ani nepostřehli moje hlučné extempore s postelí.

. . .

Po snídani jsme se přesunuli na dvůr kde nám opět přidělovali koně. Když jsem si přivedla Pulmu, asi jsem měla opravdu děs v očích, jak konstatoval Pepča. Jen jsme totiž vkročily na dvůr, kobylka se opět proměnila v sekačku a žnula trávu precizně stéblo po stéblu. Když jsme všichni měli své čtyřnohé přátele „pevně“ v rukou, nasedli jsme a vydali jsme se na poslední část našeho výletu.

Opět jsme projížděli vesničkami, podél krásně rozkvetlých luk a voňavým lesem. Ideální, dokud nepřišla část, kdy jsme si museli prorazit cestu napůl zarostlou lesní stezkou. Adrenalin ovšem trval jen chvíli a brzy jsme opět putovali po „civilizovaných“ cestách. Já jsem nevěřila svým očím, když jsem viděla, že Pulma si občas jen tak uždibne nějaké to jehličí ze stromu. Ale pochybuji, že by u ní přes noc vzrostla moje autorita. Musí se ale nechat, že celou nedělní cestu jsme si krásně rozuměly.

Poslední část cesty byla klidná. Jen ve chvílích, kdy se koně rozhodli přidat do kroku jsem tiše trpěla. Většinu času jsme si ale mohli povídat. Bohužel, Štětice se rychle přibližovaly. Projeli jsme zářivým polem s řepkou a už jsme byli na statku. Loučili jsme se s koňmi a, i když jsme toho měli plné kecky, museli jsme uznat, že se to všem moc líbilo. Dokonce i Pulmička se tvářila celkem spokojeně.

. . .

Ukázalo se, že cestu jsme měli vypočítanou téměř na minuty. Jen jsme se usadili na trávníku, začalo pršet. Markéta nám tedy ještě v jídelně připravila kávu. Chvíli jsme poseděli, nafotili jsme poslední roztomilé fotky a spřádali jsme možné plány na příští rok. Brzo jsme se ale museli zvedat k odchodu. Nikomu z nás se očividně nechtělo, jenže Českým drahám se poručit nedá.

Naskládali jsme se do aut. První jsem vystupovala já. To je něco, co opravdu nesnáším, loučit se jako první ze všech. A se všemi… Takže jsem se jen objala se Šárkou a s Janičkou. Na ostatní jsem jen rozpačitě zamávala a radši jsem zaplula na nádraží, aby nebylo vidět, jak mi je líto, že víkend končí… A možná jsem dobře udělala. Vlak mi jel za pět minut, ale pán v kukani, který prodával jízdenky, měl v tu chvíli zřejmě životně důležitý hovor a ne ne a ne se odtrhnout od telefonu. Když se mi konečně podařilo upoutat jeho pozornost, vláček už houkal na nástupišti.

. . .

Cestou do Budějovic jsem měla čas přehrát si znovu celý víkend. S Janičkou a Šárkou to bylo skoro jako kdysi v našem „sirotčinci“. Janička je pořád stejně hodná a super holka. A Šárka je pořád stejně ukecaná. No, možná ještě víc. Ale hlavně jsem ráda, že jsem poznala tak fajn partu. Třeba Bambi, taková ta tichá voda… Kačenka, s tou jsme si myslím krásně padly do noty. A Maťo – co slovo to perla, tedy pokud byl pochopen.

Kromě nových přátelství si každý si určitě odnášíme i krásnou vzpomínku. Navíc jsme se přesvědčili o tom, že z koňského hřbetu může být opravdu nejhezčí pohled na svět, pokud se zrovna neprodíráte křovím. A také že koňské emise jsou opravdu škodlivé…

Tak jen doufám, že se zase někdy v podobném složení setkáme! :-)

Zážitky z cest

Minulý rok jsem strávila na studijním programu v Galicii. Z té doby mám spoustu zápisků, mezi nimi i dvě vyprávění z výletů, které jsem podnikla s přáteli. Právě těmito příspěvky bych chtěla zahájit provoz tohoto blogu. Ať se vám líbí.

....

Výlet na druhý břeh

Jela jsem v sobotu autobusem s kamarádem. "Co si zajít na kafčo?" povídá mi. Proč ne. Tomáš má sem tam dobré nápady. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se vydáme na kávu na druhý břeh. Tedy na druhý břeh zálivu. O hodinu později jsem už stála se svým malým soukromým harémem - tedy s Tomem a Blonďákem- na molu a vyhlíželi jsme loď, která nás odveze do Moaňy.

Nasedli jsme na malou loď a začala naše slavná plavba. Směr: druhý břeh. Minuli jsme závodní plachetnice, za malou chvíli jsme nechali za zádí i ty větší a rychlejší. Jako správní turisti jsme prošmejdili celou loď. Na přídi se odehrála dojemná scéna z Titanicu. Jediným tajemstvím byla kapitánská kabina... Nakoukli jsme dovnitř a uviděli postaršího pána, jak sedí v klidu u kormidla a loupe jablko. "Dobrou chuť!" popřáli jsme možná trochu nečekaně. Na to se pan kapitán zvedl a jal se nám ukázat své malé království - miniaturní kabinu s malým dřevěným kormidlem. Dokonce mi dovolil zapózovat před kormidlem (pravda, v záchvatu smíchu) pro památnou fotku.

Vylodili jsme se v Moaně - malém klidném městečku. Žádný ohromný přístav, žádné jeřáby, jen klid. Na lavičce na promenádě se idylicky vyhřívaly na sluníčku tři starší dámy. Zeptali jsme se jich, co je v Moaně k vidění a kudy tudy do nějaké hezké kavárny. To se ale ukázalo jako hodně velká chyba. Na pohled mírné babičky na nás spustily všechny najednou svojí drsnou španělštinou. Nehledě na jejich dobré úmysly, podařilo se jim dostat nás do stavu absolutní beznaděje. Zdálo se, že není úniku. A dámy ne a ne zmlknout. Ukázalo se, že jedna z nich má skvělé znalosti z místní historie (aby ne, už na to paní měla věk), ale že se omezují jen na patrony města, kostely a datum úmrtí toho či onoho kněze...

Po nějaké době se nám podařilo vymanit se ze spárů těchto pohádkových babiček a konečně jsme si mohli užít klidu pláže a celého městečka. Vydali jsme se hledat nejlepší místo pro pozorování západu slunce. Cestou jsme potkali krásný meloun, který visel zcela opuštěný na vysoké zdi. Ten jsme si vytyčili jako druhý cíl, hned po západu slunce. Stoupali jsme do kopce, výš a výš (poznámka: na rozdíl od kluků nejsem sportovní typ), jenže kopec pořád nekončil. Zato jsme brzy skončili my - kdesi mezi soukromými zahradami a vinohrady. Museli jsme konečně připustit, že krásný západ slunce se hold konat nebude. Sluníčko samozřejmě zapadalo hluboko za kopcem. Nevadí. Ještě je tu náš meloun. Akce meloun se započala Jirkovo oštěpařským výkonem, při kterém se snažil napodobit Jana Železného s Bambusovou tyčí v ruce... Mezi námi, moc mu to nešlo. Cestou k vytouženému melounu jsme stihli poškádlit na první pohled miloučké štěně a sezobat zbytky hroznového vína z vinohradu u cesty.

A konečně byl tu. Náš meloun. Ještě počkat, až přejde ten starý pán, který po nás podezřele pokukoval a hurá na věc. Každý měl svůj úkol: Jirka měl srazit meloun dolů ze zdi dlouhým klackem. Tomáš měl být ve střehu a chytat. A já jsem měla za úkol akci meloun zdokumentovat. Vše proběhlo hladce a podle plánu - snad jen moje dokumentace je lehce rozmazaná. Meloun skončil v batohu a my jsme se spokojeně vydali do centra na kávu.

Kluci si odhlasovali zkratku lesní cestou, ze které se nakonec vyklubala třiceticentimetrová pěšinka na sebevražedně strmém svahu. Dobře, nebudu přehánět. Svah nebyl zase tak příkrý, ale všudypřítomná galicijská vlhkost dělá na spadaném listí své... Nakonec jsme byli rádi, že jsme v pořádku doklouzali dolů. Vynořili jsme se na civilizované ulici (jaká úleva) a začali jsme hledat kavárnu a supermarket. Supermarket byl hned za rohem. S útulnou kavárničkou to bylo těžší. Procházeli jsme jednou ulicí za druhou, až jsme se úplně zamotali. Potom se nám ale podařilo dostat dolů k moři. Tomáš se pokoušel o noční fotku Viga s měsícem. Bohužel, vyšlo z toho cosi, co se podobá dvojbarevnému atomovému výbuchu.

Konečně jsme našli i kavárnu, ale možná by bylo lepší pojmenovat ji rybářským barem (podle osazenstva). Po rituálním kafíčku jsme se vydali zpět do přístavu. Opět jsme se nalodili a pan kapitán si s námi před vyplutím přišel popovídat. Vyklubal se z něj velmi chytrý člověk, žid a moc milá osůbka v jednom. Překvapil nás svojí skvělou angličtinou (Španělé nebývají jazykově příliš zdatní) a přiblížil nám osudy židů z Moaňy a sousedního Cangasu.

Opustili jsme lodičku a zdálo by se, že výlet skončil. Ale kdepak. Cestou domů jsme se zastavili u nóbl restaurace, kde nás vítal argentinský číšník, který nemá rád galicijštinu, přestože jeho předci byli pravděpodobně Galicijci. Přidal se k nám Polák, který vypadal jako pasák nebo pašerák a majitel restaurace - napůl Američan, napůl Galicijec a k ještě k tomu měl kubánské občanství.

Po chvíli nás tahle multikulturní beseda znavila. Konečně domů. Výlet končí. Ale myslím, že si každý neseme nějaké malé ponaučení. Budu si pamatovat, že se nevyplácí dát se do řeči s babičkami, navíc když jsou v přesile. Že i v malém městě se dá zabloudit a že nemá smysl hnát se za západem slunce, protože stejně vždycky zapadá za kopcem. Tomáš zřejmě nezapomene, že zakázané ovoce nebývá vždycky nejsladší a je tedy lepší ho rovnou vyhodit z okna (což byl nakonec osud našeho těžce vydobytého melounu). A Jirka? Ten si bude určitě pamatovat, že pes, který neštěká, opravdu kouše...

Tak mě napadá... Kam asi vyrazíme příště?

.....

Portugalský talíř

"Churrasco nebude!" Není signál a tak Pája křičí do sluchátka jak může. Ve Vigu je totiž bouřka. Jaká škoda. Těšila jsem se na grilování jako malá, ale jak to tak bývá, počasí nám nepřeje. Nezbývá nic jiného než utřít slinu a zůstat doma. Ale Pája má jako vždy spásný nápad. Pojedeme na oběd do Portugalska.

Páju jsem potkala před několika měsíci na jedné party. Je to Španěl, bydlí ve Vigu a studuje důlní inženýrství. A ve skutečnosti se jmenuje Santiago. Bohužel, moje paměť na jména je sem tam velmi chabá a tak jsem milého Santiho překřtila na Páju hned několik minut poté, co nás seznámili. Vytvořila jsem mu tak přezdívku, která se ujala i mezi jeho nejbližšími kamarády. Mimochodem ji používá i Lenka - moc milá česká slečna, která studuje v blízké Pontevedře.

Ten den, kdy byla ve Vigu bouřka jsme měli naplánovanou churrascadu - grilování na jedné hoře kdesi za Vigem. Nakonec to však dopadlo docela jinak. Já a Lenka jsme nasedly k Pájovi do auta a vyrazili jsme do sousedního Portugalska. Hned po přejetí hranic se nám automaticky přeladilo rádio a začalo vydávat prapodivné zvuky - nejspíše to byly portugalské lidovky. Ať jsme točili knoflíkem jak jsme chtěli, rádio jódlovalo pořád stejně.

Po hodině poměrně traumatizující, ale vtipné jízdy se nám podařilou uniknout bouřkovým mrakům a dorazit do města Braga. Braga je docela velké město s kouzelným historickým centrem, krásnou katedrálou a s nespočtem klasických portugalských domů obložených kachličkami. První věc, po které jsme zatoužili, bylo najít malou útulnou hospůdku či kavárnu a pořádně se nadlábnout. Není se čemu divit po celodenní povinné hladovce před plánovanou churrascadou. Vklouzli jsme do první přijatelné bocateríe, kterou jsme potkali. Přivítal nás příjemný číšník s roztomilou portugalštinou. Pro každého, kdo mluví španělsky bude portugalština vždycky znít roztomile. Vlastně je to španělština v šišlavé verzi.

Po dlouhém dorozumívání se s tímto sympaťákem jsme si konečně objednali vytoužený oběd. Musím dodat, že ačkoliv jsme se tvářili velmi sofistikovaně a dmuli jsme se pýchou nad naší základní portugalštinou, nikdo z nás přesně nevěděl, co vlastně najde na talíři. Zklamání nás ale rozhodně nečekalo. Před námi se z ničeho nic vršila hromada výborného jídla. Všichni tři jsme poměrně upovídaní a toto složení naší ukecanost ještě umocňuje, ale na dobrou půl hodinu se naše konverzace omezila jen na občasné zamlaskání nebo slastné zabručení. Po této hostině jsme na sebe jenom poulili oči a čekali jsme, až nám splasknou boule za ušima. Potom jsme se opět pustili do živé diskuse, která nabrala nečekaný směr - sexuální život želv. Dobrali jsme se otřesného závěru - a sice, že želvy mojí sestry, které žily v akváriu o rozměrech třicet krát čtyřicet centimetrů, měly bohatší sexuální život než my tři dohromady. Po tomto zjištění bylo lepší v hovoru nepokračovat. Dopili jsme kávu, rozloučili jsme se s naším šišlálkem a vydali jsme se objevovat krásy Bragy.

Procházeli jsme historickým centrem města, obdivovali jsme krásné domy a hezky upravené ulice. Jediná věc, která nás obtěžovala, byly nevyčištěné zuby po vydatném obědě. Lenka se naštěstí řídí heslem "vždy připraven" a měla tedy v photovosti balíček žvýkaček značky Airwaives (omlouvám se za reklamu). Ve Španělsku k dostání nejsou, protože jak jsme brzy zjistili, pro Španěle by se motto Dej si Airwaves a volně dýchej dalo přirovnat k plicní embolii. Náš drahý Pája dýchal ještě hodně dlouhou dobu nezvykle hlasitě. Později se přiznal, že ještě do večera měl pocit, že má v puse továrnu na mentolky. Údajně pořád cítil a dokonce i slyšel mátu... Pro jistotu si příště zkontroluji nápisy na žvýkačkách, zda neupozorňují na vedlejší halucinogenní účinky...

Ztráceli jsme se v rajských uličkách Bragy až jsme narazili na místní katedrálu. Je to impozantní stavba v románském slohu. S fialovými prapory symbolizujícími přicházející velikonoční svátky okouzlovala víc než katedrála v Santiagu. Ze stěn na nás shlížel nespočet svatých - někteří se usmívali, jiní upírali zbožný pohled na dřevěný strop katedrály a další se tvářili čistě flegmaticky. Prošli jsme do postraní části katedrály kde bylo několik kaplí a zvláštní temná místnost. Vstoupili jsme dovnitř a mě se okamžitě zmocnil klaustrofobní pocit. Byl tam neskutečný zápach (který očividně vadil jenom mně) a celá místnost působila nadmíru morbidně. Byla plná pomníků, uren a svatých relikvií, které pro mě ovšem neznamenaly nic jiného než úlomky kostí, jimiž mimochodem většinou opravdu byly. Nestihla jsem si prohlédnout o moc víc - okamžitě se mi zamotala hlava a žaludek se mi obracel jako kufr v pendolínu. Ne příliš elegantně jsem vyplula z toho krematorního zápachu a nechala jsem Lenku s Pájou dál vesele inhalovat mrtolky a studovat data jejich na nebe vzetí.

Po této kulturní vložce už nám scházelo jen jediné - nákupy. Já jsem chtěla koupit dárek pro mou drahou sestru, Lenka chtěla jít jen na "čumendo". Dopadlo to však zcela jinak. Narazili jsme na malý stánek se šperky u kterého jsme Lenka a já strávily příjemnou půl hodinu. Pro Páju to musel být očistec - přihlížet jak si dvě ženské vybírají cinkátka na krk, jak jim přírodou obdařená černoška nosí stále jiné a jiné exponáty a jak nás pomalu ale jistě dohánějí obávané bouřkové mraky. Po třiceti minutách nás černoška vyprovázela veselým máváním, Pája se marně snažil zakrýt svůj znuděný výraz a já s Lenkou jsme se loučily s vítězným úsměvem na tváři a s krásnými ozdobami na krku.

V Braze se začalo šeřit. Náš výlet je u konce. Ještě je ale třeba ochutnat proslulý "pastel de nata" a vyfotit si skupinku bláznivých portugalských studentíků, kteří vzápětí požadují za zhotovené foto 5 euro. Potom už můžeme s klidným srdcem, s plným žaludkem a s dalším kulturním zážitkem na kontě milou Bragu opustit. Nesmím ale zapomenout na lingvistický přínos této cesty. Pája byl nucen oprášit svojí portugalštinu nebo se o to alespoň pokusil. Lenka získala milou přezdívku Želvička a já jsem Páju naučila životně důležitou frázi: "S Vendulkou na věky zalezem do deky." Co dodat. Naservírovali jsme si opravdu chutné, krásné a zajímavé portugalské odpoledne.