Zážitky z cest

Minulý rok jsem strávila na studijním programu v Galicii. Z té doby mám spoustu zápisků, mezi nimi i dvě vyprávění z výletů, které jsem podnikla s přáteli. Právě těmito příspěvky bych chtěla zahájit provoz tohoto blogu. Ať se vám líbí.

....

Výlet na druhý břeh

Jela jsem v sobotu autobusem s kamarádem. "Co si zajít na kafčo?" povídá mi. Proč ne. Tomáš má sem tam dobré nápady. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se vydáme na kávu na druhý břeh. Tedy na druhý břeh zálivu. O hodinu později jsem už stála se svým malým soukromým harémem - tedy s Tomem a Blonďákem- na molu a vyhlíželi jsme loď, která nás odveze do Moaňy.

Nasedli jsme na malou loď a začala naše slavná plavba. Směr: druhý břeh. Minuli jsme závodní plachetnice, za malou chvíli jsme nechali za zádí i ty větší a rychlejší. Jako správní turisti jsme prošmejdili celou loď. Na přídi se odehrála dojemná scéna z Titanicu. Jediným tajemstvím byla kapitánská kabina... Nakoukli jsme dovnitř a uviděli postaršího pána, jak sedí v klidu u kormidla a loupe jablko. "Dobrou chuť!" popřáli jsme možná trochu nečekaně. Na to se pan kapitán zvedl a jal se nám ukázat své malé království - miniaturní kabinu s malým dřevěným kormidlem. Dokonce mi dovolil zapózovat před kormidlem (pravda, v záchvatu smíchu) pro památnou fotku.

Vylodili jsme se v Moaně - malém klidném městečku. Žádný ohromný přístav, žádné jeřáby, jen klid. Na lavičce na promenádě se idylicky vyhřívaly na sluníčku tři starší dámy. Zeptali jsme se jich, co je v Moaně k vidění a kudy tudy do nějaké hezké kavárny. To se ale ukázalo jako hodně velká chyba. Na pohled mírné babičky na nás spustily všechny najednou svojí drsnou španělštinou. Nehledě na jejich dobré úmysly, podařilo se jim dostat nás do stavu absolutní beznaděje. Zdálo se, že není úniku. A dámy ne a ne zmlknout. Ukázalo se, že jedna z nich má skvělé znalosti z místní historie (aby ne, už na to paní měla věk), ale že se omezují jen na patrony města, kostely a datum úmrtí toho či onoho kněze...

Po nějaké době se nám podařilo vymanit se ze spárů těchto pohádkových babiček a konečně jsme si mohli užít klidu pláže a celého městečka. Vydali jsme se hledat nejlepší místo pro pozorování západu slunce. Cestou jsme potkali krásný meloun, který visel zcela opuštěný na vysoké zdi. Ten jsme si vytyčili jako druhý cíl, hned po západu slunce. Stoupali jsme do kopce, výš a výš (poznámka: na rozdíl od kluků nejsem sportovní typ), jenže kopec pořád nekončil. Zato jsme brzy skončili my - kdesi mezi soukromými zahradami a vinohrady. Museli jsme konečně připustit, že krásný západ slunce se hold konat nebude. Sluníčko samozřejmě zapadalo hluboko za kopcem. Nevadí. Ještě je tu náš meloun. Akce meloun se započala Jirkovo oštěpařským výkonem, při kterém se snažil napodobit Jana Železného s Bambusovou tyčí v ruce... Mezi námi, moc mu to nešlo. Cestou k vytouženému melounu jsme stihli poškádlit na první pohled miloučké štěně a sezobat zbytky hroznového vína z vinohradu u cesty.

A konečně byl tu. Náš meloun. Ještě počkat, až přejde ten starý pán, který po nás podezřele pokukoval a hurá na věc. Každý měl svůj úkol: Jirka měl srazit meloun dolů ze zdi dlouhým klackem. Tomáš měl být ve střehu a chytat. A já jsem měla za úkol akci meloun zdokumentovat. Vše proběhlo hladce a podle plánu - snad jen moje dokumentace je lehce rozmazaná. Meloun skončil v batohu a my jsme se spokojeně vydali do centra na kávu.

Kluci si odhlasovali zkratku lesní cestou, ze které se nakonec vyklubala třiceticentimetrová pěšinka na sebevražedně strmém svahu. Dobře, nebudu přehánět. Svah nebyl zase tak příkrý, ale všudypřítomná galicijská vlhkost dělá na spadaném listí své... Nakonec jsme byli rádi, že jsme v pořádku doklouzali dolů. Vynořili jsme se na civilizované ulici (jaká úleva) a začali jsme hledat kavárnu a supermarket. Supermarket byl hned za rohem. S útulnou kavárničkou to bylo těžší. Procházeli jsme jednou ulicí za druhou, až jsme se úplně zamotali. Potom se nám ale podařilo dostat dolů k moři. Tomáš se pokoušel o noční fotku Viga s měsícem. Bohužel, vyšlo z toho cosi, co se podobá dvojbarevnému atomovému výbuchu.

Konečně jsme našli i kavárnu, ale možná by bylo lepší pojmenovat ji rybářským barem (podle osazenstva). Po rituálním kafíčku jsme se vydali zpět do přístavu. Opět jsme se nalodili a pan kapitán si s námi před vyplutím přišel popovídat. Vyklubal se z něj velmi chytrý člověk, žid a moc milá osůbka v jednom. Překvapil nás svojí skvělou angličtinou (Španělé nebývají jazykově příliš zdatní) a přiblížil nám osudy židů z Moaňy a sousedního Cangasu.

Opustili jsme lodičku a zdálo by se, že výlet skončil. Ale kdepak. Cestou domů jsme se zastavili u nóbl restaurace, kde nás vítal argentinský číšník, který nemá rád galicijštinu, přestože jeho předci byli pravděpodobně Galicijci. Přidal se k nám Polák, který vypadal jako pasák nebo pašerák a majitel restaurace - napůl Američan, napůl Galicijec a k ještě k tomu měl kubánské občanství.

Po chvíli nás tahle multikulturní beseda znavila. Konečně domů. Výlet končí. Ale myslím, že si každý neseme nějaké malé ponaučení. Budu si pamatovat, že se nevyplácí dát se do řeči s babičkami, navíc když jsou v přesile. Že i v malém městě se dá zabloudit a že nemá smysl hnát se za západem slunce, protože stejně vždycky zapadá za kopcem. Tomáš zřejmě nezapomene, že zakázané ovoce nebývá vždycky nejsladší a je tedy lepší ho rovnou vyhodit z okna (což byl nakonec osud našeho těžce vydobytého melounu). A Jirka? Ten si bude určitě pamatovat, že pes, který neštěká, opravdu kouše...

Tak mě napadá... Kam asi vyrazíme příště?

.....

Portugalský talíř

"Churrasco nebude!" Není signál a tak Pája křičí do sluchátka jak může. Ve Vigu je totiž bouřka. Jaká škoda. Těšila jsem se na grilování jako malá, ale jak to tak bývá, počasí nám nepřeje. Nezbývá nic jiného než utřít slinu a zůstat doma. Ale Pája má jako vždy spásný nápad. Pojedeme na oběd do Portugalska.

Páju jsem potkala před několika měsíci na jedné party. Je to Španěl, bydlí ve Vigu a studuje důlní inženýrství. A ve skutečnosti se jmenuje Santiago. Bohužel, moje paměť na jména je sem tam velmi chabá a tak jsem milého Santiho překřtila na Páju hned několik minut poté, co nás seznámili. Vytvořila jsem mu tak přezdívku, která se ujala i mezi jeho nejbližšími kamarády. Mimochodem ji používá i Lenka - moc milá česká slečna, která studuje v blízké Pontevedře.

Ten den, kdy byla ve Vigu bouřka jsme měli naplánovanou churrascadu - grilování na jedné hoře kdesi za Vigem. Nakonec to však dopadlo docela jinak. Já a Lenka jsme nasedly k Pájovi do auta a vyrazili jsme do sousedního Portugalska. Hned po přejetí hranic se nám automaticky přeladilo rádio a začalo vydávat prapodivné zvuky - nejspíše to byly portugalské lidovky. Ať jsme točili knoflíkem jak jsme chtěli, rádio jódlovalo pořád stejně.

Po hodině poměrně traumatizující, ale vtipné jízdy se nám podařilou uniknout bouřkovým mrakům a dorazit do města Braga. Braga je docela velké město s kouzelným historickým centrem, krásnou katedrálou a s nespočtem klasických portugalských domů obložených kachličkami. První věc, po které jsme zatoužili, bylo najít malou útulnou hospůdku či kavárnu a pořádně se nadlábnout. Není se čemu divit po celodenní povinné hladovce před plánovanou churrascadou. Vklouzli jsme do první přijatelné bocateríe, kterou jsme potkali. Přivítal nás příjemný číšník s roztomilou portugalštinou. Pro každého, kdo mluví španělsky bude portugalština vždycky znít roztomile. Vlastně je to španělština v šišlavé verzi.

Po dlouhém dorozumívání se s tímto sympaťákem jsme si konečně objednali vytoužený oběd. Musím dodat, že ačkoliv jsme se tvářili velmi sofistikovaně a dmuli jsme se pýchou nad naší základní portugalštinou, nikdo z nás přesně nevěděl, co vlastně najde na talíři. Zklamání nás ale rozhodně nečekalo. Před námi se z ničeho nic vršila hromada výborného jídla. Všichni tři jsme poměrně upovídaní a toto složení naší ukecanost ještě umocňuje, ale na dobrou půl hodinu se naše konverzace omezila jen na občasné zamlaskání nebo slastné zabručení. Po této hostině jsme na sebe jenom poulili oči a čekali jsme, až nám splasknou boule za ušima. Potom jsme se opět pustili do živé diskuse, která nabrala nečekaný směr - sexuální život želv. Dobrali jsme se otřesného závěru - a sice, že želvy mojí sestry, které žily v akváriu o rozměrech třicet krát čtyřicet centimetrů, měly bohatší sexuální život než my tři dohromady. Po tomto zjištění bylo lepší v hovoru nepokračovat. Dopili jsme kávu, rozloučili jsme se s naším šišlálkem a vydali jsme se objevovat krásy Bragy.

Procházeli jsme historickým centrem města, obdivovali jsme krásné domy a hezky upravené ulice. Jediná věc, která nás obtěžovala, byly nevyčištěné zuby po vydatném obědě. Lenka se naštěstí řídí heslem "vždy připraven" a měla tedy v photovosti balíček žvýkaček značky Airwaives (omlouvám se za reklamu). Ve Španělsku k dostání nejsou, protože jak jsme brzy zjistili, pro Španěle by se motto Dej si Airwaves a volně dýchej dalo přirovnat k plicní embolii. Náš drahý Pája dýchal ještě hodně dlouhou dobu nezvykle hlasitě. Později se přiznal, že ještě do večera měl pocit, že má v puse továrnu na mentolky. Údajně pořád cítil a dokonce i slyšel mátu... Pro jistotu si příště zkontroluji nápisy na žvýkačkách, zda neupozorňují na vedlejší halucinogenní účinky...

Ztráceli jsme se v rajských uličkách Bragy až jsme narazili na místní katedrálu. Je to impozantní stavba v románském slohu. S fialovými prapory symbolizujícími přicházející velikonoční svátky okouzlovala víc než katedrála v Santiagu. Ze stěn na nás shlížel nespočet svatých - někteří se usmívali, jiní upírali zbožný pohled na dřevěný strop katedrály a další se tvářili čistě flegmaticky. Prošli jsme do postraní části katedrály kde bylo několik kaplí a zvláštní temná místnost. Vstoupili jsme dovnitř a mě se okamžitě zmocnil klaustrofobní pocit. Byl tam neskutečný zápach (který očividně vadil jenom mně) a celá místnost působila nadmíru morbidně. Byla plná pomníků, uren a svatých relikvií, které pro mě ovšem neznamenaly nic jiného než úlomky kostí, jimiž mimochodem většinou opravdu byly. Nestihla jsem si prohlédnout o moc víc - okamžitě se mi zamotala hlava a žaludek se mi obracel jako kufr v pendolínu. Ne příliš elegantně jsem vyplula z toho krematorního zápachu a nechala jsem Lenku s Pájou dál vesele inhalovat mrtolky a studovat data jejich na nebe vzetí.

Po této kulturní vložce už nám scházelo jen jediné - nákupy. Já jsem chtěla koupit dárek pro mou drahou sestru, Lenka chtěla jít jen na "čumendo". Dopadlo to však zcela jinak. Narazili jsme na malý stánek se šperky u kterého jsme Lenka a já strávily příjemnou půl hodinu. Pro Páju to musel být očistec - přihlížet jak si dvě ženské vybírají cinkátka na krk, jak jim přírodou obdařená černoška nosí stále jiné a jiné exponáty a jak nás pomalu ale jistě dohánějí obávané bouřkové mraky. Po třiceti minutách nás černoška vyprovázela veselým máváním, Pája se marně snažil zakrýt svůj znuděný výraz a já s Lenkou jsme se loučily s vítězným úsměvem na tváři a s krásnými ozdobami na krku.

V Braze se začalo šeřit. Náš výlet je u konce. Ještě je ale třeba ochutnat proslulý "pastel de nata" a vyfotit si skupinku bláznivých portugalských studentíků, kteří vzápětí požadují za zhotovené foto 5 euro. Potom už můžeme s klidným srdcem, s plným žaludkem a s dalším kulturním zážitkem na kontě milou Bragu opustit. Nesmím ale zapomenout na lingvistický přínos této cesty. Pája byl nucen oprášit svojí portugalštinu nebo se o to alespoň pokusil. Lenka získala milou přezdívku Želvička a já jsem Páju naučila životně důležitou frázi: "S Vendulkou na věky zalezem do deky." Co dodat. Naservírovali jsme si opravdu chutné, krásné a zajímavé portugalské odpoledne.